"Pohádky"

30. května 2011 v 19:47

Pohádka (někdy též báchorka) je obvykle krátký epický fiktivní příběh, ve kterém se ve většině případů objevují smyšlené bytosti, jako například (skřítci, víly nebo draci).

Původem se jedná o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. V moderní době se termín pohádka vžil také pro příběhy, které končí neobyčejně šťastně "pohádkovým" romantickým koncem.

Původně nebyly příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami samostatný žánr. Pohádky jako samostatný žánr vyčlenili až spisovatelé v období renesance. Tento termín byl následně pevně ukotven díly mnoha literátů.

O pohádkách panuje značně zkreslená představa, že byly určeny dětem a že musí vždy dobře končit. Takové představy se nezakládají na pravdě, neboť je známa celá řada (nejen autorských) pohádek, jejichž konec nelze označit za dobrý a vůbec nebyly určeny dětem. Tyto pohádky byly jakýmsi vzorovým příběhem o lidských vlastnostech, tyto pohádky byly vyprávěny, když šly děti spát.


.POHÁDKY.

Zlatovláska

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil."Ale," prý, "ať ji ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!"Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl.Jakživ jsem takovou rybu neviděl," povídá sám sobě, "vypadá zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?"Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a ochutnával.Vtom slyší kolem úst něco bzučet: "Nám taky něco! Nám taky něco!"Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co kuchyní lítaly.Tu zas venku na ulici někdo siplavě volá": "Kampák? Kampák?"A tenčí hlasy opovídají: "Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene."Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus."Aha!" povídá, "taková je ta ryba?"Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do ůst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním.Když jeli po zelené louce poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: "Hohohoho, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!""Což je o to, povídá druhý, "já bych taky rád skákal, ale na mne sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz."Aťsi srazí, co z toho?" řekl Jiříkův kůň. "Místo starého budeš nosit mladého."Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se, a vida, že se Jiřík směje, ptá se: "Čemu se směješ?""Ničemu, královská Jasnosti: jen mi tak něco připadlo," vymlouval se Jiřík.Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil a zas domů. Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína."Ale tvá hlava za to," povídá, "jestliže nedoleješ, anebo přeleješ!"Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku."Dej mi je," povídá ten jeden, "však jsou moje!""Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.""Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.""Ani jeden."Tu ten druhý ptáček za ním ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Jiřík po něm ohlédl a přelil."Propadls mi životem!" vykřikl král. "Ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku."Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali."Och pomoz, Jiříku, pomoz," volali žalostně, "uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách."On tu hned z koně dolů, keř uťal a oheň uhasil."Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem."Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Navrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: "Otec i matka nám uletěli; máme si sami potravu hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem."Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát."Až budeš potřebovat," krákorala vesele, "vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem."Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě a každý chtěl ji mít sobě sám."Má je síť' má je ryba!"A druhý na to: "Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.""Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá!""Ne tak, ty na druhou počkej a tuhle mi dej."Já vás porovnám," povídá Jiřík: "Prodejte mi tu rybu dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovic."I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.Vesele zašpláchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: "Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti." A po té se ztratila."Kam jdeš?" ptali se rybáři Jiříka.Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat!""Och, o té ti dobře můžeme povědět," řekli rybáři. Je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy."Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku."Dám," řekl král, "ale musíš si ji vysloužit: musíš za tři dni tři práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout."Druhý den ráno povídá mu král: "Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat' aby ani jedna nechyběla."Jiřík šel na tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl."Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!""Však tu jsme, abychom ti pomohli," řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. "Co potřebuješ?""Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jednu.""Maličko jen počkej, my je za tebe seberem."A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval než na tkanici navlíkat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehda uhořela, když u nich hořelo, a křičel: "Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!"Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla."Dobřes udělal svou věc," povídá, "zítra ti dám jinou práci."Ráno Jiřík přišel a král mu řekl: "Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést."Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten!"Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!"Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny navrch vody vyplynula zlatá ryba: "Však tu jsem, abych ti pomohla. Co potřebuješ?""Mám v hlubokém moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dno.""Teď právě jsem potkala hbitou štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: "Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; budeť jí potřeba."Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa."Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!"Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali, dva krkavci: "Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?""Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat.""O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přinesem."A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody; v jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkl pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří."Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil," bzučela mu kolem uší, "však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska."Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. "Ale," prý, "musíš si ji sám vybrat."Potom ho vedl do jedné veliké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy."Tuhle jsou mé dcery," povídá král. "Uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní."Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: "Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je."Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou."Tahle panna to není - ta taky ne - ta taky ne - tahle je Zlatovláska!""Tuto dceru mi dej!" vykřikl Jiřík, "tu jsem vysloužil svému pánu.""Uhodls," řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.Potom dal král na cestu své dceři, jak sluší a patří, výbavu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu.Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě."Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli," povídá Jiříkovi, "ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat."Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl to své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila."Och, jak jsem to tvrdě spal!" povídá Jiřík a mnul si oči."Ba věru, tvrdě jsi spal," řekla Zlatovláska, "a kdyby mne nebývalo, na věky věků by ses byl neprobudil!"Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější než prve, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, až ji všechnu vykropili, ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

Chytrá Horákyně

Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku."Služ jen, Manko, spravedlivě," řekl ji strýc, "až vystoupíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyrnedělní tele, to dochovám, a tobě to bude jistě milejší než peníze." "To víte," odpověděla Manka, a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta poctivě a bez reptáni, otec ale churavěl a stárnul, a ona musela domů, žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu obrátil milý strýc kolečka, řka kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta však nebyla hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci všecko povídala, usilujíc, aby šel panu prokurátorovi žalovat. Otec, jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jestli to pan prokurátor nějak nespraví, že musí jalovici dát, proto hleděl, jak by ho na svou stranu dostal. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky: "Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co nejbohatšího?" s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalovici. Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozvažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se pravdy domakat. "No jak?" ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů. "Čert aby ty soudy vzal, teď jsem v bryndě," řekl sedlák a hodil tchořovkou o stůl. "No a proč, co se ti stalo, prohrál jsi?" "Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíše teprv prohraju. Prokurátor mně dal hádačku: 'Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?' Jestli to uhodnu, zachovám jalovici." "To jsou věci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Co by mohlo být bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?" "Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše." Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila. Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřeb a sedl za stůl. "No, Jak jste pořídil, táto?" ptala se Manka. "Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člověka div nezbláznili." "Nu a co, povídejte pak." Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil. "Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno vám to povím." Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a povídá: "Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, ať neříkáte, od koho jste se to dověděl." Chalupník šel k panu prokurátorovi, žádostiv, zdali ta odpověď bude dobrá. Nejdříve zavolal prokurátor sedláka a ptal se ho na rozluštění hádaček. "Inu, já myslím," odpověděl sedlák, "že nemůže být nic bystřejšího nad mého špicla, který všecko vyčmuchá a vyslídi, nic sladšího nad můj sud medu, který již čtyři léta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů." "Milý sedláku," řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, "to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou bratr přišel." "Milostivý pane, já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem všecko přehlídne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z niž všecko naše bohatství pochází. "Tys uhodl, a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to z tvé hlavy neurodilo!" Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho naléhal, spletl se a vyjel s barvou ven. "Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze." To byl chalupníkovi zase kámen na srdce. "Milá Manko," řekl, když přišel domů, "tys to pěkné spravila, prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být ani nahá ani ustrojená a nemáš přijít ani pěšky ani na voze!" "Nu, to je toho, jen nechte, však já to vyvedu." O dvou hodinách s půlnoci Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou naboso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky, napolo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurátor se koukal z okna a chytrou horákyni již očekával. Uviděv, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel ji naproti a pravil: "Nyní vidím, že jsi vtipné děvče, chceš-li, vezmu si tě za ženu." "Proč ne, chci," odpověděla Manka, přeměřivši pana prokurátora od hlavy k patě. Ženich si vzal hezkou nevěstu pod paždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčíře, a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovou. Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musl tu chvíli k otci navrátit. "Učiním po tvé vůli," odpověděla nevěsta. Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Než ona se dobře do všeho hodila, ke každému byla vlídná a manžela milovala, za to ji také každý měl u veliké vážnosti. Jedenkráte přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že vším právem jemu hříbě patří; sedlák, jemuž kobyla patřila, dokazoval, že má k hříběti ještě větší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jehož byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi dobré slovo po straně, a hřebec dostal hříbě. Zatím ale paní prokurátorová všecko ve vedlejším pokoji vyslechla, i nelíbil se ji nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vyšel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou: "Vy hloupý, pročpak jste se nechal tak napálit? Kdopak to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?" "Inu, jáť ovšem myslím, že se mi velká křivda stala, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?" "Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou výminkou, jestli se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledního vezměte sítě, vylezte na vrch Skarman a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte, vy jim odpovězte, když mohou mít hřebci hříbata, že mohou také na vrchu ryby růst." Sedlák se paní poděkoval a slíbil, že se podle rady zachová. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka sítě roztahovat. Pustili se všichni do smíchu, a když přišli až k samému vrchu, ptali se sedláka, co na vrchu dělá. "Chytám ryby," odpověděl sedlák. "Ty bláznivý!" křičel pan prokurátor, "kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu ryby rostly?" "Když mohou mít hřebci hříbata, mohou také na vrchu ryby růst," odpověděl sedlák. Pan prokurátor zůstal jako pivoňka; hned si ale zavolal sedláka dolů, vzal ho na stranu a řekl: "To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal." Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokurátorovou vyzradil. Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšímaje chodí po pokoji, nemluví ani slova a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned pomyslila, jaký škvor mu v mozku vrtá, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí. Po hodné chvíli zůstal pan manžel se zamračenou tváří před ni stát a pravil: "Víš-li pak, co jsem ti před svatbou přikazoval?" "Vím to, vím." "Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?" "Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen." 'Aťsi byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla, že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího." "Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo." Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou večeři přistrojit a to nejlepší vino uchystat. Když byla jídla na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jako o hodech. Pani připíjela panu manželu dost a dost, a když viděla, že je trochu zpitý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici vína podal. "Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů." Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino; ale již ledva jazykem vládnul. Po chvilce mu hlava sklesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebnici pána uložili, potom ho vzali i s posteli na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, vida pozdě v noci podivný průvod k chalupě přicházet. Teprv když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen. Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudil. Kouká, mne si oči, a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě. "Ty jsi tu ještě?" ptá se jí. "Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma." "A co já tu dělám?" "Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího? Tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe." Pan prokurátor se dal do smíchu, řka: "Budiž ti odpuštěno! Vidim však zřejmě, že jsi nade mne chytřejší, proto budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já." Paní prokurátorová byla tomu ráda a od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.

Tři rady

Byl jeden bohatý kupec a jeden chudý. Ten bohatý byl tomu chudému za kmotra, ale nikdy mu v nouzi nepomohl, protože byl ukrutný skrblík.
Jedenkráte se trefilo, že jeli oba do dalekého města. Bohatý kupec jel, aby svůj vůz zbožím naplnil a hodně vydělal; chudý jel, aby vůz i s koněm prodal a na zádech trochu zboží domů přinesl. I přišli na oběd do hospody; bohatý seděl zvlášť, maje před sebou dobrý oběd, chudý seděl také zvlášť a měl před sebou jen skrovný obídek. Tu přišel žebrák a prosil o almužnu nejdříve ovšem toho, co měl před sebou pečeni; ale bohatý kupec se na něho zle osopil, řka, aby se tu chvíli odstranil. Chudý kupec ale vytáhne z kapsy groš, podá ho žebrákovi a přidá k tomu ještě trochu od skrovného oběda.
Žebrák vroucně poděkoval, a když vyšel kupec ven, povídal chudému: "Pane, já vím, že jste svůj poslední groš se mnou rozdělil; chci vám býti za to vděčný. Poslechněte tři rady: Předně, neopouštějte nikdy starou cestu pro novou; za druhé, nenocujte v hospodě, kde je mladá šenkýřka a starý šenkýř; a za třetí, nesvěřujte žádné tajemství ženě. Zachováte-li se podle toho, budete šťastný a vzpomenete často na starého žebráka."
Chudý kupec poděkoval žebráčkovi za rady a ten odešel. Po obědě se oba kupci zdvihli a na cestu se vydali. Když ujeli kus, nutil chudý bohatého, aby jeli starou cestou, že si půl hodiny nadjedou; ale bohatý si nedal říci, nýbrž jel novou cestou. Chudý uhnul a dal se na starou, spoléhaje na radu žebrákovu, že mu z toho štěstí vyplyne.
A vskutku se tak stalo. Netrvalo to dlouho, tu zakopnul kůň o kořen, který se přes cestu táhl, ten se vyvrátil a zpod něho vyvalil se kotel peněz. Kupec zavýskl, sebral peníze, stokráte v duchu žebrákovi poděkoval a s radostí kotel do vozu uschoval. Bylo po nouzi a po starosti! O půl hodiny přijel dříve na hospodu, a když tam druhého kupce ještě nenašel, poslal mu naproti pacholka s přípřeží, který ho muset čtvrt hodiny z bláta páčit. Teprve nyní bohatý litoval, že kmotra neposlechl, ale ten se mu vysmál.
Zatím pozoroval chudý kupec, že je v té hospodě hezká hospodská a starý ošklivý hospodský, a již tam neměl stání. Bohatý však na jeho radu nedbal a nikterak s ním dále jít nechtěl pouze pro tu jedinou příčinu, ze je šenkýřka hezká. Odešelť tedy chudý sám, ale jen nedaleko do druhé hospody.
V noci mu to nedalo pokoje, proč by asi v takové hospodě zůstat neradno bylo. Sebral se, šel ven a vloudil se až pod okna té hospody, kde bohatý kmotr spal. Najednou k půlnoci otevře se pomalu okno, ozve se šepot a muž v plášti zahalený leze dolů. Kupcovi napadlo, aby mu uřízl kus pláště, a již byl nůž v ruce a kus pláště ušmiknuto. Okno se zavřelo a muž šel ve vesnici do jednoho stavení, kupec pak na své lože.
Ráno sotva pánbůh den dal, strhl se pokřik, že ten cizí kupec, co v hořejší hospodě zůstal, starého hospodského zabil a také již do vězeni dán je. Tu se chudý kmotr sebral, šel k úřadu, vše udal, co v noci viděl, a kus pláště, který byl vrahovi uřízl, ukázal. Na to udání drželo se vyšetřováni, a brzy našli vraha. Byl to mladý chasník, který za šenkýřkou chodil a jejím návodem sveden muže zabil. Bohatý kupec, jsa vazby sproštěn, děkoval kmotru svému a slíbil, že ho nikdy v nouzi neopustí. Ten se nemusel ale již na pomoc bohatého kmotra spoléhat neboť sám bohatší byl. Chudý - nyní také již bohatý kmotr - jel po koupi domů, ale druhý zůstal ještě déle na cestě. Přijížděje k domovu, chtěl se přesvědčit zdali i třetí rada žebrákova dobrá byla. Koupil tedy zabité tele, svázal ho do pytle a hodil na vůz. Se soumrakem dorazil domů, kde ho již starostlivá žena s úzkostí čekala. Jakého tu bylo ale divení, když muž skládat počal, a zboží tu bylo, jaké nikdo ve městě neměl.
"Proboha, muži, kdo ti dal tolik na dluh?" ptala se kupce.
"To všecko je moje jmění. Ale teď mi pomoz ten pytel dát dolů, vezmi kliček a pojď do sklepa," poroučel muž, když se dostal až k pytli, kde tele bylo. žena lekla se krve. Aby nikdo nepřišel a neviděl, co se stalo, pospíchala do sklepa, nemohouc se dočkat mužovy zpovědi.
Když přišli do sklepa, povídá muž: "Abys věděla, ženo, zač jsem to zboží nakoupil a kde jsem peníze vzal, tedy věz, že jsem na cestě našeho skrblivého kmotra zabil. Měj rozum a drž jazyk za zuby; to víš, co by se mi stalo, kdyby se to prozradilo."
Žena přislibovala hory doly, a ač se strachy třásla a plakala, přece se brzy upokojila.
Druhý den byla v hospodě muzika. Kupec vzal několik tolarů do kapsy, ženu pod paží a šel se trochu poveselit. Bylo tam několik měšťanek a měšťanů, samí známí, a kupec i kupcová dali se do tance. Kupec ale naschvál se ženou netancoval a prováděl vždy jen druhé ženy, co kupcovou vždy více a více mrzelo. Konečně přijde k němu a začne mu domlouvat; kupec se smál, a tím ji ještě více rozhněval, takže hlasitě nadávat začala. Tu se on obrátí a pleskne ji přes pusu. To byl olej do ohně.
"Ty ošemetníku, šejdíři, ty vrahu, chceš mě zabít, jakos zabil kmotra. Myslíš, když máš v kapse uloupené peníze, že smíš mnou pohrdat a jen pro jiné oči mít? Ne, ne, půjdu a udám, že jsi kmotra zabil a do sklepa ho zakopal." Tak křičela žárlivostí rozvzteklená žena před užaslými hostmi.
Hned se měšťané kupce chopili a jeden běžel poptat se bohaté kupcové, zdali její muž doma, aneb co o něm ví. Za chvíli ale přišel zpět se zprávou, že kupec nyní přijel.
"Co to tedy ta žena povídala?" ptal se jeden druhého.
"Povídala to, co jsem jí řekl," ozval se kupec pln smíchu. "Posaďte se zase na svá místa a já vám povím, co se mi na cestě přihodilo."
Měšťané sedli a kupec jim začal o žebráčkovi vypravovat. Když byl všecko vypověděl, doložil: "Nyní jsem se o pravdě třetí rady jeho také přesvědčil. Běda, kdybych byl kmotra vskutku zabil a ženě tajemství svěřil!"
Měšťané se smáli, ženy se hněvaly, ale kupcova žena litovala svého přenáhlení a svatosvatě muži slibovala, že si dá na jazyk dobrý pozor. Jestli to vskutku učinila, není známo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
   bezva-supr-blog.blog.cz       BEZVA-SUPR-BLOG      můj bezva,supr BLOG !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!